... a jiní nalézt své věci po dlouhé zimě, kdy se moc neběhalo, protože byl mráz déšť, hlubočák nebo tma.
Lojzík nás všechny vítal ráno u autobusu s takovou radostí, jako bychom byli ti vyvolení, kteří přežili nějakou živelnou katastrofu. Dlouho nikdo nenastupoval a tak jsme nabyli dojmu, že jsme všichni. Minutu před stanoveným odjezdem jsme opustili autobusové nádraží. V Příluku na zastávce rozhazoval rukama jakýsi podezřelý vandrák, náš Sokol. S úsměvem, doprovázeným svým typickým způsobem, nás jako vždycky sprdnul. Chápali jsme to jako milý pozdrav a všechno bylo v pořádku. Avšak jen do té chvíle, než Casper s bledou tváří oznámil, že jsme pronásledováni podezřelým vozidlem a on sám právě přijal výhružný telefonát začínající slovy "zastavte, nebo..." Dozvěděli jsme se, že kvůli poněkud "dřívějšímu" odjezdu jsme se stali terčem pro rodinu Kolárikových, která nás od našeho odjezdu usilovně stíhala. K loupežnému přepadení nakonec nedošlo, chtěli si totiž jenom přesednout. Podařilo se. A pak už se jen závodilo.
Protože jsme všichni svědomitě sledovali páteční předpověď počasí a tudíž naše garderóba čítala kromě palčáků a medvědích kožichů i tulení beranice, kvetly sněženky a bylo jaro. Těm, kteří stihli start, se většinou poměrně dařilo. Ti ostatní to jistě stihnou příště a vezmou si s sebou třeba i buzolu. Může se hodit...
Pan řidič sice ještě neměl dojezený párek, a už se zase nastupovalo. Oslavenec Lojzík začal nesměle nabízet své Valašské regenerační kapky, čímž se prozradil a v autobuse vypuklo davové šílenství. Všechny baby se na něj vrhly s tak srdečnými gratulacemi, že pro méně zkušeného mládence by tento zážitek mohl být příhodou doslova srdeční. Přesto byl Lojzík očividně ve svém živlu. Na závěr přidal k dobru dokonce pár historek z mládí. Takže jako obvykle.
Janina
Výsledky jsou zde.
