{mos_sb_discuss:5}Všechno to začalo v lednu, když jsme se s Tomešem nechali odvézt autem do Bystřice pod Hostýnem, abychom krutě natočili. Chtěli jsme doběhnout domů. Dali jsme si rozklus na úpatí Hostýna a tam jsme zastavili na rozcvičení. A pak to příšlo: "Nepojedem o prázdninách do Finska na rogaining?" "To je takový ten orienťák 24 hodin? Tak jo..."
O 180 minut později bysme si nejraději navzájem nafackovali, protože na asfaltu za Lukovečkem se zdálo, že nám nožičky upadnou u samé pr samého zadku. Nakonec jsme se domů doplazili a všechno raději zapomněli.
/stany.jpg "stany.jpg")
Kostlivec ze skříně vypadl až začátkem prázdnin, kdy se Tomeš chystal do školy v Norsku, a tím pádem už musel plánovat i cestu na Mistrovství Evropy v rogainingu. Jak se lidi z mého okolí postupně dozvídali, kam že to vlastně jedeme, přibývalo posměšků a jízlivých rad těch "zkušenějších". Prognóza zněla: slezou vám všechny nehty na nohách, puchýřům se neubráníte a neopovažujte si v noci zout boty - už je neobujete.
/woo-doo.jpg "woo-doo.jpg")
Vyzbrojeni výše uvedenými poučkami jsme se 14. srpna potkali ve Finském Ylas. Tomeše na týden vysvobodili z oselské hladomorny rodiče a mě z Česka dovezli Krejčíci. Zkontrolovali jsme povinné vybavení jako například píšťalku proti trudomyslnosti nebo 3m2 zlaté fólie Dana Nekonečného (pravděpodobně taky proti trudomyslnosti) a šli se na to pořádně vyspat.
V sobotu ráno hned po probuzení jsme se důkladně nadlábli, strach ze žaketu už začal působit. V devět hodin nám vydali závodní mapy a začalo překotné plánování trasy. Kam až oko dohlédlo, povalovali se baťůžkáři v elasťákách a kreslili do mapy roztodivné obrazce. Někteří oprášili i woo-doo.
/start.jpg "start.jpg")
V poledne nás nahnali na velké parkoviště a po výstřelu se dav rozprchl na tři strany. Začal tím jednodenní maratón. Byli jsme s Tomešem připravení běžet jen ze začátku a jen z kopce. Ale davová psychóza působila, tak jsme klusali skoro pořád. Co tři hodiny jsme na dvacet minut zastavili, sedli si a udělali žrací pauzu. Půl štrycle chleba a salám žerou na rogainingu asi jen opravdoví borci, protože u ostatních pleček, které nás míjely, to většinou způsobovalo pokleslou čelist. Neví, co je dobré.
...
11,5h v lese
1h v hash housu (čti bufetu)
2h ve spacáku
1h v hash housu
8h v humusu (čti bažině)
...
Posledních pár hodin už jsme jen pochodovali v bažinách a vřesu, terén byl opravdu lahůdkový. Kdybysme se museli do cíle vracet ve spěchu, asi by nám z toho hráblo a stejně bysme to nestihli. Naštěstí se to nestalo a my jsme si v turistickém tempu užívali poslední kilometry výletu. Potkávali jsme v protisměru spoustu soupeřů, kteří se ještě na poslední chvíli vydali pro blízké terčíky za mizerné dva body. Nechápali jsme. Na to už jsme prostě neměli morál. Nakonec jsme ale přeci jen vyměkli a do cíle doběhli (pravda, bylo to z kopce). Opět následoval piknik v hash housu.
Po vydechnutí jsme se odbelhali do improvizované studené sprchy v garáži pro rolby (asi jsem ještě nezmínil, že shromaždiště bylo v lyžařském areálu). Voda byla dle mého studená málo, protože na společném obědě před vyhlášením usínali opravdu všichni. Ale brusinková polívka a sobí maso chutnalo.
Nestačilo vám to?
