Zúčastnit se horského maratonu (49 km, cca 2 300 m převýšení z Trangošky do Donoval) vymyslel předseda Vicláků Martin, který se nakonec nezúčastnil. Pro hochy z Vizovice to měla být příprava na maraton v Davosu. Já jsem se jen přidal.
Původní sestava našeho družstva musela být den před závodem změněna, neb Marek K. dostal v noci střevní potíže a musel ho nahradit právě zesnulý Majkl Dž. V Kočkově zánovním fokusu  vyráží v pátek směr Donovaly ještě Jéňa a Slávek. Nebudu Vás zdržovat detaily typu: po cestě jsme narazili na jedinou hospodu v SR, ve které nedělají halušky s brynzou, že oddíly 15 km od sebe vzdálené se liší třeba tím, jaká je úvodní věta k číšníkovi v restauraci večer před závodem (Zlín: „Nealkoholická piva“; Vizovice: „Dali bysme si nějaký aperitiv, jakou máte borovičku?“), a půjdeme rovnou k věci.
V sobotu ráno jedeme autem do Banské Bystřice (odtud pochází Jéňova spolubydlící), kde se prezentujeme, setkáváme s maskotem závodu, alespoň pro nás, a odjíždíme autobusem na start. Vrátím se ještě k maskotovi, neb se s ním budeme dále setkávat. Je to Cyril B., který se s námi, i se všemi ostatními, dával vždy a všude okamžitě do hovoru. Začal tím, že ukázal na své startovní číslo (98) a řekl: „Toto je moj devedesjaty osmy maraton, eště dva, mam sto a koniec, dnes sa pekně probehňem, aj kopce budů…“
Start. Majkl mizí hned, Jéňa za chvíli. Kočka se Slávkem mi trochu poodbíhají. Takto jsem si společný výlet nepředstavoval a přemýšlím, jestli se dá tímto tempem vydržet běžet přes šest hodin. Nedá. Po deseti minutách přecházím do chůze a následující půlhodinu (k chatě M. R. Štefánika) se v podstatě nerozběhnu. Na stažení Kočky se Slávkem to však stačí. Další část, na Chopok, je už mírnější, a tak se rozbíháme. Začínáme býti v mraku, a tak nepozorujeme panoramata, ale souputníky, kteří se motají kolem nás. Je to pestrá směsice typů: silnější pán v bavlněném tričku s kloboučkem, který sebou nese jen láhev (povinná výbava, jinak by ji asi neměl), nordikvolkař, dívka (max 40 kg) s baťohem jak do školy, kulturista (opravdu hrana, naživo jsem nic podobného neviděl), kterému nedáváme naději na kvalitní vytrvalostní výkon, nicméně nás poráží atd. Na Chopku občerstvovačka. Máme za sebou cca 90 minut. Se Slávkem čekáme na Kočku. Za dalších devadesát minut občerstvovačka v sedle Ďurková na 24. kilometru. Už z dálky na nás křičí: „Hybte  sa trochu, dokdy tady na vás máme čakať!“ Občerstvujeme a doplňujeme zásoby. Kočky se už nedočkáme. Vyrážím dál kousek před Slávkem a říkám si, že jsem v půlce, do cíle je to víc z kopce, pokud vydržím, bude to šest hodin. Tahle vize postupem času vůbec nevychází. Začíná krápat. Kopce chodím čím dál pozvolnější. Nikdo mě nepředbíhá, já občas někoho. Zkouším si představit, že se mám ještě dvě až tři hodiny pohybovat, nejde to, ale tělo se kupodivu stále pohybuje. Na 44. km další, jen záchranná občerstvovačka. Chčije. Přemýšlím, kde jsou mí kolegové (pak v cíli zjišťuju, že Slávek je kousek za mnou, Kočka bojuje s limitem a bolestí kolena, Majkl právě rozběhl křeče a Jéňa si dává na poslední občerstvovačce oběd poté, co mu cukla první žena, následně ho pak předběhla i druhá). Následuje zničující půlhodinový seběh. Občerstvení na 39. kilometru. No a posledních deset km už jen sbírám větší trosky, než jsem já. Jedním z nich je kousek před cílem i maskot Cyril, který okamžitě navazuje kontakt: „Nechcem sa meriť, ale tento mesjac je to moj treti maraton.“ Raději zrychluju. Cíl (6:40). V rozhovoru s komentátorem nejspíš lžu, že nabudúce přijdu zas. Jsem před sprchami a opět přichází Cyril, který všem oznamuje, že to byl jeho třetí maraton tento mesjac, a Natálii (druhá žena v cíli a Lukeho přítekyně) dokonce přidává: „…a večer sa mi možno aj post…“ Ve sprše, kde se Cyril nesprchuje, jen umývá nohy, pokračuje v monologu: „Moj psychiater mi povedal, že pro normálnych ludí není dobre behať tri maratony za mesjac, ale že ja niesom celkom normalny, tak tri možem.“ Vyjdu ven a přibíhá Slávek (7:02). Vyhlášení. Čekáme na Kočku, který dorazí tři minuty před limitem (8 hodin). Dáme pořadatelské těstoviny a černý Šariš, kromě Kočky, který musel hned nasednout na bus a jet pro auto do BB.
Zbývá dodat, že večer jsme si ještě dali vytoužené halušky, nějaké pivko, boroviču a že Majkl s Jéňou to šli za 5:31, respektive 6:06.
Tož tak. Moc pěkná akce. Takže pokud někomu došly Výzvy, může to příští rok vyzkoušet.

{gallery}alba/2009/2009_06_27_Nonstopbeh/{/gallery}